Jsou příběhy, u kterých tušíme jak skončí, jiné nás překvapí naprosto nečekaným závěrem. A to mé dnešní vyprávění mezi takové, řekněme „story s nevšedním koncem“, určitě patří.
Je sobota, Šumava nás s kamarádem a výborným fotografem Vaškem Bambulou vylákala do chladného rána celkem působivou přehlídkou zajímavůstek – po rozednění se před okny proskotačila lasice hranostaj a žluna šedá si sedla na můj „krmítkovník“. Moc nemrzne, ale i tak- po dvou hodinách marného ležení ve sněhu a civění do padajících vločkanců bez fotky – mě rychle začíná opouštět původní nadšení.
Chce se mi najednou do lesa, už jsem tak dlouho nebyl na „svých“ místech sám, něco mě tam táhne (určitě znáte ten pocit) a tak přehazuji lehkou fotovýbavu přes rameno a nechávám se vést, stejně bych neměl klid.
Táhlo mě to jako za šosy, přímo na známé rozcestí, kde už jsme toho tolik zažili -s Jirsou, Ondrou, Bohdanem… Přesto jsem ještě udělal paprskovitě několik krátkých pokusů o únik – k potoku, do bříz, do skal – kdepak, stejně jsem tam za chvíli stál a rozbaloval nádobíčko. Reproduktory ukrývám pod smrkové mimino a sám bez většího maskování stojím opodál, pod ochranou větví asi jeho otce. Bez očekávání pouštím nahrávku jeřábka a vypnu. Znovu zapnu, nechám přehrát jednu sloku jeho písně lásky a vypnu. Najednou pročísne vzduch daleko silnější, ale to samé pískání. Nevěřícně otevírám dlaň s přehrávačem a … skutečně je vypnutý! Je tady! Jeřábek! Tři roky se snažím dostat ho před objektiv. Ti kdo vědí, jak těžké je se k němu přiblížit mi dají za pravdu, že nastala výjimečná chvíle. Z jeho pískání se sotva dal určit směr, ale zato zněl blíž a blíž, až jsem ho nakonec spatřil. Byl opatrný, našlapoval velmi pomalu, sunul se krůček po krůčku v kruhu kolem mě a vždy se dovedně kryl za lískovým křovím. Pak náhle se s hlasitým „plesk - plesk – plesk“ vznesl a dosedl po mé levici do shluku větví, zhruba ve výšce mých prsou. A tam obezřetně a houževnatou pravidelností kontroval mé nahrávce. Na volné prostranství však po dvou hodinách nevkročil, ale zřejmě asi ani nechtěl opustit kolbiště s neviditelným protivníkem. Pak už jsem nahrávku nepouštěl, nechtěl jsem ho jednak zradit a pak, zrál mi v hlavě plán, jak to udělat, abych ho dostal z hustého porostu. Vyklidili jsme oba prostor, nejspíše s nevyřčeným, ale jistým odvetným plánem. Spokojil jsem se pro ten den pouze s několika jeho fotkami za křovím, kde popravdě nevypadá příliš sošně, ale na kartě je. No sláva. Hurá.
Jeřábek lesní - pan Opatrný:
Kdo si myslí, že tohle není konec příběhu, má pravdu. Správně tušíte, po mém návratu domů jsme s Vaškem ukuli na jeřábka takové pikle, že jsem se nemohl dočkat rána, až znovu vyrazíme. Nenechali jsme opravdu nic náhodě, včetně perfektního maskování, krmení, přepracování nahrávky, strategie fotografování a dokonce nám i místní myslivec Karel půjčil svého vycpaného jeřábka (ale hlavně ne aby se mu něco stalo!).
V neděli ráno nám teploměr se zdviženým obočím ukázal nesmlouvavě minus sedm, jeho chladný úšklebek jsme odbyli pomyslným mávnutím ruky a za půl hodiny jsme už leželi na sněhu, perfektně maskovaní a nažhavení představou nevšedního zážitku.
Náš kryt
Nebudu vás již dlouho napínat, po dvou hodinách čekání, po všech těch přípravách a snažení a hlavně těšení, se nestalo nic. Scéna byla přece naprosto dokonalá, dokonce i vycpaný jeřábek vypadal jako živý… a nic! Les zněl děsivým tichem, ani parukářky a uhelníčci se nenechali slyšet. To nás uondalo a čím dál častěji jsme opírali tváře do dlaní a přivírali oči odřené mrazem. Najednou zaznělo vzduchem známé „plesk - plesk – plesk“- to jak silně o sebe narážela ptačí křídla – v dalším okamžiku už máme oči na hledáčcích – ale co to?!? Něco je špatně! Pak jsme se na sebe s Vaškem podívali s výrazem, na který asi nikdy nezapomenu „…kde je!?! On tam není? Není! Fakt tam není! … no není, ale KDE JE ?!?“
Předmětem našeho údivu bylo, jak jistě většina z vás již tuší, zmizení Karlovy prvotřídní vycpaniny jeřábka. Když jsme vylezli z krytu, našli jsme na sněhu jen otisk koncových letek křídel nějakého dravce a o kousek dál pár jeřábčích pírek.
Může mi někdo z vás poradit, prosím, co mám teď Karlovi říct? Mohl by mi třeba uvěřit, že si jeho jeřábka vzal čert? Co myslíte?
Stopy ve sněhu tam, kde stála vycpanina.
